Les je domov, vítá mě cedulka na polní cestě vedoucí směrem k lesu, kterou lemují kvetoucí keře trnek a slivoní. Sněhobílé květy lákají včelky a čmeláky k opylování. Vkročím do lesa a omamná vůně fialek mě uchvátí. Živé květy, květy namočené v průhledné lahvičce. Fialky, konvalinky, karafiáty, pamatujete? Nejpopulárnější vůně, která v naší zemičce nechyběla na nočním stolku snad žádné ženy. Sentimentálně nasávám a vzpomínám na dětská léta. V lese mi oči přecházejí ze záplavy fialových, bílých a růžových květů. Využívám ráda pro sebe a své přátele bylinky, a tak cestou sbírám Plicník lékařský, Podběl lékařský a Kopřivu žahavku, které mají řadu léčivých účinků. Mířím k Bohunickému rybníku. Díky teplým slunečným dnům to ožilo na vodní hladině i pod ní. Na rybníku tiše plují sněhobílé páry Labutí velkých. Ticho a zpěv ptáků občas vyruší hlučné Kachny divoké, které zde také hnízdí. Ovšem, ještě před pár dny jsem zde zažila nevídaný zážitek. Doslova nebylo kam šlápnout. Ptáte se proč? Začala žabí sezóna. A jelikož jejich rozmnožování je vázáno na vodní prostředí, věřte, že se jich tady na námluvy sešlo hodně. Když žabáci vábí žabky nadělají u toho velký povyk. Ozývá se hlasité skřehotání a kuňkání. Na Velikonoční pondělí kvákání utichlo a ve vodě zůstaly snůšky vajíček, ze kterých se vylíhnou pulci. Těším se, jak se budou tetelit ve velkých hejnech a budu moci pozorovat, jak se z nich stanou žabky. Dojmy z procházky do Tvořihrázského lesa zapsala Andrea Jančíková